Terra festivalis: Izrael

Sekce uvedená poprvé na LFŠ 2019 představuje národní kinematografie, které se v posledních letech výrazně etablovaly na mezinárodní scéně. Ožehavá současnost Izraele je reflektována i prostřednictvím tamější kinematografie – místní tvůrci se v rámci svých filmů vyjadřují k politické i společenské situaci. Někteří tak činí prostřednictvím ostrých dramatických řezů, jiní pomocí ironie či dokonce humoru. Nezpochybnitelným faktem však zůstává, že izraelské filmy jsou každoročně uváděny na prestižních světových přehlídkách a globální zájem o toto teritorium a jeho filmový obraz je neutuchající. V rámci sekce představíme osm zástupců současného izraelského festivalového filmu, například Tel Aviv v plamenech (2018) režiséra Sameha Zoabiho či Pracující ženu (2018) režisérky Michal Aviadové.

Demokracie a náboženský fundamentalismus, láska a manipulace, všednost a tragédie, mládí a stáří. Krajina rozdělená plotem, země rozdělená checkpointy a dekádami konfliktů, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti. Ať už se nové izraelské filmy vydávají kamkoli, ať už kamera doprovází jakoukoli postavu, vědomí těchto napjatých dichotomií zůstává patrné a nenápadně se projektuje do individuálních osudů. Vzniká tak podprahové napětí, tušená, nezacelitelná trhlina v krajině i v identitách hlavních postav.

Izraelský nezávislý film posledních několika let sice nepatří k nejprogresivnějším kinematografiím světa, ale připsal si přinejmenším dva výrazné festivalové úspěchy – Samuel Maoz se svým ironickým a podvratným Foxtrotem získal v roce 2017 druhou nejvyšší cenu v Benátkách. A Synonyma Nadava Lapida nečekaně opanovala o dva roky později Berlinale. Oba tyto filmy spojuje sarkastický, ostrý postoj k tomu, co obnáší být Izraelcem v moderním světě. Výrazná filmová forma se tu různými způsoby stává skalpelem, který obnažuje rozpory a tragédie, jež z toho vyplývají.

Pojícím momentem sekce by mohl být motiv otcovství a upadajícího patriarchátu. V Trilogii lásky: Spoutaní sledujeme manipulativního policistu, který zápolí s nevlastní dcerou i hroutící se autoritou. V privátním dramatu Afrika se stárnoucí muž vypořádává se ztrátou důležitosti v rodině i komunitě. V Až tu nebudu je apatický otec dospívající dcery konečně donucen čelit faktu, že smrt manželky nevratně otřásla jejich vztahem. Téma otcovství stojí i v centru Foxtrotu – ústřední dramatickou situaci tu spouští moment, kdy se otec dozvídá o smrti svého syna ve službě vlasti. Erodující autorita i jistota patriarchů jako by metaforicky dokumentovaly celospolečenskou úzkost a skryté i zjevné rozpory.

Ty mohou mít podobu lehce ztřeštěné komedie jako v případě filmu Tel Aviv v plamenech, kde se konflikt mezi Izraelem a Palestinou projektuje na popkulturní bojiště televizní soap opery. Mohou však být podstatně sžíravější a naléhavější jako ve filmu Anatomie atentátu, který procedurálně sleduje zrod nebezpečného fanatika uvnitř židovské komunity. A konečně se mohou dotýkat aktuálních debat o postavení žen a latentních formách sexuálního násilí jako v případě filmu Pracující žena.

I v jeho středu stojí postava „patriarchy“, zámožného developera, bývalého armádního důstojníka, který bez skrupulí zneužívá svého mocenského postavení a plynule přechází z pracovní do privátní sféry, jako by měl nárok na svrchovanou moc nad oběma světy.

Křehké hranice nemají v uváděných izraelských filmech nijak okázalou podobu. Převažují křehká introspekce, melancholie, všední konflikt, veristická metoda, psychologická drobnokresba. Filmaři se často uchylují do mikroperspektivy rodiny, aby z povědomě komorního úhlu zachytili širší společenské problémy současného Izraele. Nejpodstatnější je mnohdy to, co zůstává přímo nevyslovené.

Vít Schmarc