Filmová čítanka: Free Cinema

Když v únoru 1956 promítl National Film Theatre v Londýně program Free Cinema, bylo to pro diváky zjevení. Podobně jako pět dalších programů krátkých a středometrážních filmů pod toutéž značkou přinášel první snímky tvůrců, kteří měli za pár let způsobit v britském filmu revoluci. Lindsay Anderson, Karel Reisz či Tony Richardson nabídli publiku nové uvažování o filmu, nová témata, nové postupy – zárodek britské nové vlny byl na světě. O ní ale až příště.

Technicky vzato je termín „Free Cinema“ souborným označením pro šestici filmových programů, pásem (převážně) krátkých filmů, které byly promítány v National Film Theatre mezi únorem 1956 a březnem 1959. S termínem samotným přišel Lindsay Anderson a jeho nejvlastnějším významem bylo, že všechny snímky vznikly mimo rámec filmového průmyslu, bez ekonomických ambicí i tlaků.

A tedy v podstatě bez možnosti oficiální distribuce v kinech. Sestavení programu tedy bylo pokusem, jak upozornit laickou i odbornou veřejnost na tvorbu mladých tvůrců, a díky tomu, že se to zdařilo až nevídaně, z původně jednorázové akce vznikla série, která byla prvním veřejným projevem změn v poválečné britské kultuře.

Tři ze šesti programů byly tvořeny britskými snímky, v pořadí druhý byl složen ze snímků zahraničních filmařů (např. Franju, Rogosin), Free Cinema 4 neslo podtitul Polish Voices a konečně páté pásmo bylo věnována Francouzům, resp. Francoisi Truffautovi a Claudu Chabrolovi.

Jakkoli byli tvůrci, stojící u zrodu Free Cinema – Lindsay Anderson, Karel Reisz, Tony Richardson – odlišní, spojovalo je přesvědčení, že britský film je ve stanu mrtvolné stagnace a že je zcela odtržený od každodenního života současné Británie. V programu třetího pásma se přímo říká: „Britský film je stále neochvějně třídně podmíněný, stále odmítá podněty současného života… stále odráží velkoměstskou, jihoanglickou kulturu, což vylučuje bohatou diverzitu tradic a osobností, které tvoří Británii.“

Je tedy jen logické, že se tvůrci Free Cinema zaměřují primárně na objektivizující, kritický, ale také láskyplný obraz pracujících lidí v jejich každodennosti, a to za respektování velmi osobního způsobu vyjádření (jak praví Manifest Free Cinema: „žádný film nemůže být příliš osobní.“)

Zmínila jsem, že filmy Free Cinemy vznikaly mimo rámec filmového průmyslu, což jim sice zaručovalo naprostou tvůrčí svobodu, odvrácenou stranou této svobody byla ovšem řada omezení. Šlo především o financování – většina snímků byla financována z nevelkého fondu pro experimentální filmy, který v roce 1952 založil a spravoval Britský filmový institut (dva snímky financovala společnost Ford) – rozpočty byly tedy tak nízké, že většina lidí pracovala zadarmo. Téměř všechny filmy byly točené na 16mm kameru Bolex bez možnosti kontaktního záznamu zvuku.

Tvůrci však z těchto limitů dokázali udělat přednost. Jak se píše v programu Free Cinema 3: „S 16mm kamerou, s minimálními zdroji a bez peněz na výplatu techniků se toho – komerční optikou – nedá dokázat moc. Nenatočíte celovečerní film a máte silně limitované možnosti experimentu. Můžete ale používat oči a uši. Můžete naznačovat. Můžete tvořit poezii.“

Do hnutí Free Cinema se zapojila celá řada filmařů, většina z nich posléze pokračovala v oblasti televizního dokumentu, tři z jeho zakladatelů se po těchto „učňovských“ letech přesunula na pole hraného filmu. Právě tvorba Andersona, Richardsona a Reisze (za věrné účasti kameraman Waltera Lassallyho) se měla stát jádrem tzv. britské nové vlny, které bude věnována rozsáhlá sekce na příští Letní filmové škole.

Iva Hejlíčková