47. Letní filmová škola odvypráví příběh jednoho filmu. Zatímco našinci si zřejmě vybaví Arabelu anebo šedesátkové komedie s Louisem de Funèsem a Jeanem Maraisem, původní Fantomas byl geniální zločinec z nebývale úspěšné série románů Marcela Allaina a Pierra Souvestreho.
„Nejpopulárnější, nejpočetnější, nejobsáhlejší a rozhodně nejlepší adaptací je přitom právě francouzský filmový seriál Louise Feuillada z let 1913 až 1914, s nímž se budeme na Letní filmové škole denně probouzet a který se nám stane vzrušujícím výletem do dějin rané kinematografie, seriálů a zatraceně chytré filmařiny,” říká dramaturg sekce Radomír Kokeš.
Co si vybavíte jako první, když se řekne Fantomas?
Mám dvě silné vzpomínky, dětskou a cinefilní. Dětská je spojená s Arabelou (1980), kterak Fantomas střílí hřeby z ruky. Ta cinefilní se váže ke scéně právě z Feuilladova Fantomase, v níž se novinář Fandor prořezává z proutěného koše. Začne řezat, čekám eliptický střih – a ten nepřijde. Namísto toho mě Feuillade nechá sledovat, jak proutek za proutkem podléhá Fandorovu noži, až do samého konce. Bylo to jedno z nejintenzivnějších narušení mé divácké zkušenosti s reprezentací příběhu a filmového času.
Chybí současné kinematografii dílo, které by mělo ve svém popředí záporáka typu Fantomase?
Původní literární i filmový Fantomas byl padouch zvláštního typu. Rozpouštěl se v mnoha postavách, za něž se vydával, takže vlastně nedisponoval tváří ani identitou – a nejčistším jeho projevem byl černý kostým zakrývající celý obličej. Fantomas byl jednak postavou, jednak šlo o zločinecký koncept, ideu centralizovaného zla, které reprezentovali především oddaní následovníci.
Později Louis Feuillade preferoval zločinecké organizace – a vlastně se tolik nezměnilo. I v tom je Fantomas zajímavý, protože na rozdíl od jiných velkých padouchů své doby jako Fu Manchu či pozdější Mabuse nepředstavoval nepochybnou individualitu, protože se svými alter egy přebíral i jejich vlastnosti. Ačkoli tedy jeden… byl mnohými a nikým konkrétním.
Feuilladovy seriály považuji více za příbuzné příběhům o špionech, mafii či tajných spiknutích, než za předchůdce bondovek či filmových komiksů. Blízko mají třeba k italskému seriálu Chobotnice, v němž se komisař Cattani marně snaží porazit mafii. Naopak „fantomasovské“ filmy z šedesátých let tento aspekt potlačují, neb v reakci na bondovky svého padoucha navzdory jeho rolím silně individualizují.
Čím přesvědčit současného diváka, že jsou tyto filmy hodné pozornosti?
Jak ve vztahu k filmům Louise Feuillada říká i jejich velký cinefilní obdivovatel David Bordwell v článku, na nějž odkazujete, důležitým argumentem je styl. Pokud od nich nebudeme vyžadovat pozdější konvence, které jsme se naučili vnímat jako standardní, otevírá se nám široké pole fascinujících uměleckých řešení. Feuillade byl totiž mistr vedení pozornosti v dlouhých statických záběrech a v hloubce prostoru.
Pro mě je fascinující i to, jak pracují s teprve tvořícím se modelem filmového seriálu. Fantomas má pět epizod, mezi nimiž najdeme různou míru návaznosti a zároveň silně fungují samostatně. Každá má jiný model vývoje příběhu a těží z trochu odlišných schémat, ale zůstává zachováno východisko složitého boje komisaře Juva a jeho novinářského přítele Fandora s unikavým zlem. Už na této úrovni jde o odlišný koncept, než si obvykle s filmovými seriály spojujeme: cliffhanger je jen na konci druhé části.
Na jiné úrovni je ovšem strhující sledovat, jak dovedně se vypráví. Na rozdíl od románů se více pracuje s napětím, kdy se nám sděluje dost na sledování chladné realizace zločinného plánu. Za geniálně podvratnou ovšem považuji především taktiku, že všechny Fantomasovy „inkarnace“ během epizody jsou nám představeny hned během úvodních titulků. Namísto šoku z odhalení padoušské povahy postavy, která by se do té chvíle nejevila jako padouch, si můžeme užívat hru s jejím rozvíjením.
Je zajímavé, že bylo napsáno (pokud vím) jen minimum ke komplexnějšímu poznání seriálových vyprávěcích taktik Fantomase. K logice jeho opakování, odlišností, variací a drobných ozvláštnění, kdy každá epizoda je vlastně jinou uměleckou odpovědí na totéž zadání. Většina studií se soustřeďuje na modernitu, reprezentaci zločinnosti či obav z anarchie. Připadá mi lákavější chápat jej zase jednou jako umělecké dílo, jež bylo nesmírně populární jako skvěle vyprávěný příběh a vzrušující fikční svět.
Feuillade točil a střídal žánry neuvěřitelným tempem. Jak se mu povedlo točit tolik filmů? O jaký typ tvůrce šlo?
Feuillade měl obrovský podnikatelský, organizační, režijní a vypravěčský talent, přičemž rád pracoval s týmiž lidmi a nesnesl neprofesionalitu. Seriálový model filmové produkce i estetiky, jehož byl jedním z prvních představitelů, tak byl jeho přístupu blízký. Začínal přitom jako novinář, pokračoval jako autor scénářů a věnoval se komediím, u nichž hodně záleželo na načasování. Tyto schopnosti pak promítl do své práce zejména desátých let, kdy těžil z tehdejší evropské estetiky dlouhých záběrů.
Zaprvé mu pečlivé nazkoušení akce umožnilo maximálně zefektivnit natáčecí plán. Zadruhé ovšem jeho režijní práce měla daleko do čehokoli, co si spojujeme s divadelní estetikou, již působivě přetvářely třeba předrevoluční ruské filmy. Jeho inscenování dějové akce bylo silně řízené objektivem kamery, herci se přesouvali v precizní choreografii tak, aby se ukázalo, odhalilo či zdůraznilo, co bylo potřeba, stejně jeho scénický prostor měl zpravidla řadu jasně strukturovaných plánů. Dosáhl tedy maximální přehlednosti vyprávění a zároveň vytěžil výrobní výhody dlouhých záběrů, od nichž v závěru kariéry začal ustupovat a využívat kontinuální střihovou skladbu (např. ve filmu Pod černou vlajkou z roku 1922).
Podle mě později už žánry tolik nestřídal, dominovaly kriminálně-válečně-špionážní příběhy. Měnily se spíše formy vyprávění, množství perspektiv, propojenost akcí, podoba návaznosti epizod. I v těchto aspektech se liší Fantomas od Vampýrů (1915), Judexe (1916) či Vendémiaire (1918).
Byl to nejen velký profík, ale především jeden z těch velkých filmařů a nezpochybnitelných umělců, kteří o sobě vlastně nikdy jako o velkých filmařích a nezpochybnitelných umělcích neuvažovali. Škoda, že velká část jeho práce zůstává ztracená či nedostupná.
V čem je Fantomas podobný Bondovi, Bourneovi, Harrymu Potterovi nebo Hře o trůny?
Hm, zdánlivě nesourodá skupina filmů, ale dává smysl, zohledním-li dvě polohy otázky. Zaprvé jde o motivickou příbuznost, zadruhé o obchodní taktiku.
S prvními dvěma Fantomase i pozdější Vampýry spojuje předpoklad kolektivního nebezpečí, s nímž hrdina bojuje. Padouchové v Bondovi jsou silně personalizovaní, ale zároveň často zastupují nějakou mocnou zločineckou organizaci jako Spectre či Quantum. Je tam i tajemný „mozek“ v pozadí v podobě Blofelda s jeho kočkou (zejména v těch bondovkách, kde mu není vidět do tváře), ačkoli – jak už jsem řekl – jde o jiný typ padoucha než Fantomas, který je výkonnější v terénu.
Nepopírám tím, že Fantomas či Vampýři mají blíže ke špionážním, mafiánským či konspiračním příběhům než k bondovkám. Bond zpravidla nakonec stejně bojuje s vysoce konkretizovaným zlem. Nemluvě o tom, že se odlišují způsoby, jak jsou vyprávěné bondovské a jak feuilladovské příběhy. Oproti tomu, Feuillada je mnohem více cítit u onoho tradičněji špionážního filmového Jasona Bourna, v němž jsou padouchové nakonec nahraditelní a vždycky je za nimi někdo další, takže zlem je samotný systém.
S druhými dvěma Fantomase spojuje vazba na oblíbený a diskutovaný román. Lidé chodili do kina na adaptaci extrémně oblíbené předlohy, jež začala vycházet jen krátce předtím v roce 1911. Produktivita obou autorů literárního Fantomase byla přitom podobně olbřímí jako ta Feuilladova. Jen v letech 1911 až 1913 společně napsali více než dvanáct tisíc tištěných stran! Pětidílný filmový seriál je proto toliko zlomkem dobrodružství na stránkách mimořádně rozsáhlého románového seriálu.
Co znamenal seriálový Fantomas pro světovou kinematografii?
Fantomasovi se podařilo dostat do zahraniční distribuce, ale bez efektu mediální sbíhavosti románu a filmu to měl těžší. Kupříkladu v Itálii nebo Španělsku, pro něž byly romány s velkou rychlostí bezprostředně překládány, měl Feuilladův seriál velký úspěch. Oproti tomu v Americe byl přijat spíše vlažně až s nezájmem a mnohem větší úspěch sklidili až Vampýři, byť přestříhaní v souladu s americkými představami o seriálové formě.
Pozoruhodné je, že při druhém americkém uvedení si Fantomas vedl o něco lépe – a začátkem dvacátých let američtí filmaři dokonce natočili i remake. Nedochoval se, ale podle reakcí se spíše než originálnímu pojetí blížil akčním eskapádám amerického seriálového střihu. Filmových Fantomasů i ve Francii vzniklo mnohem více, přičemž tím nejslavnější zpracováním je ona komediálně dobrodružná trilogie s Louisem De Funèsem a Jeanem Maraisem z šedesátých let.
Jestliže přitom tuzemská reakce na Feuilladova Fantomase byla nepatrná a proslavil se až Judex, pak ona verze z šedesátých let rezonovala naopak velmi silně. Ba co víc, dost bizarně se promítla i do české popkultury, když se ze superpadoucha Fantomase stal superhračkami vybavený supersympaťák z výše zmíněné Arabely. Mohu říct snad jen tolik, že kdo zná Fantomase výhradně z těchto zpracování, Feuilladův seriál je překvapí mnohem víc než jen svým filmovým stylem.
Fantomas, nebo Bond?
Pokud jde o postavu, jednoznačně Bond, protože vždycky fandím spíše hrdinům než padouchům. Pokud jde ovšem o estetiku, považuji fantomasovský filmový seriál z desátých let za velmi podobně vypravěčsky i stylisticky progresivní jako bondovský filmový seriál z let šedesátých, ačkoli ze značně různorodých důvodů.
🍦Ptal se Libor Galia.
Více:
David Bordwell: Jak a proč sledovat Fantomase
47. Letní filmová škola Uherské Hradiště naslouchá filmu 💚 Na Filmovce vás vyhlížíme 06.08.–12.08.2021.