Historie

Filmová čítanka:
Filmy morálního neklidu

Více než jednotná umělecká podoba spojuje polské „filmy morálního neklidu“ jejich politická angažovanost zrcadlící sociálně-politický stav země. Přesto můžeme tuto různorodou skupinu filmů za umělecký směr bezpochyby považovat. Umění je v nich totiž chápáno jako intervenční nástroj, jenž může a také má vyvolat ve společnosti odezvu. Tyto snímky ovšem nespojuje jen zřetelný politický náboj, ale i snaha o nezkreslené zobrazení tehdejší společnosti a jejího nového „rádoby“ blahobytného způsobu života, jenž ale není ničím jiným než šikovnou komunistickou kamufláží. Asi nepřekvapí, že údobí filmů morálního neklidu je ostře vytýčeno významnými polskými politickými událostmi – na počátku vlnou demonstrací, které proběhly v červnu 1976 a na konci vyhlášením výjimečného stavu 13. prosince 1981, jenž celé snažení polských filmařů v tomto období razantně ukončilo. Od tohoto bolestného okamžiku tak letos uplyne již 40 let.

Sekci přibližujeme rozhovorem s dramaturgem Petrem Vlčkem.

Daleko víc než jednotná umělecká podoba, spojuje „filmy morálního neklidu“ jejich politická angažovanost zrcadlící sociálně-politický stav země. I přesto ale můžeme tuto různorodou skupinu polských filmů za umělecký směr bezpochyby považovat. Umění je v nich totiž chápáno jako intervenční nástroj, jenž může a taky má vyvolat ve společnosti odezvu. V tomto případě mělo vyvolat v publiku morální dysbalanci, jež vede k revidování vlastních životních hodnot a postojů. Není to ale pouze zřetelný politický náboj, co tyto filmy spojuje. Je to také snaha o nezkreslené zobrazení tehdejší společnosti a jejího nového „rádoby“ blahobytného způsobu života, jenž ale není ničím jiným než šikovnou komunistickou kamufláží, která odpoutává pozornost od podstaty jiných problémů. Letošní dramaturgický výběr připomene nejen klasická díla směru: Kieślowského Amatéra, Zanussiho Ochranné zbarvení či Provinční herce Agnieszky Hollandové, ale i díla méně známá, jako je Pokoj s výhledem na moře Janusze Zaorského, Noční tíseň Tomasze Zygadła nebo film Bez lásky Barbary Sassové. Asi nepřekvapí, že údobí filmů morálního neklidu je ostře vytyčeno významnými polskými politickými událostmi – na počátku vlnou demonstrací, které proběhly v červnu 1976, a na konci vyhlášením výjimečného stavu 13. prosince 1981, jenž celé snažení polských filmařů v tomto období razantně ukončilo. Od tohoto bolestného okamžiku tak letos uplyne již 40 let.

Za filmy morálního neklidu označujeme skupinu polských filmů, které vznikly v letech 1976 až 1981. Toto údobí je zřetelně vytyčeno významnými politickými událostmi. Na počátku vlnou demonstrací, které proběhly v červnu 1976 a byly reakcí na drastické zvyšování cen potravin, a na konci vyhlášením výjimečného stavu 13. prosince 1981, kterým byl tento umělecký směr razantně ukončen. Nelze se tak divit, že tyto filmy jsou s politikou země silně propojené. Jejich jednotícím prvkem je tak daleko víc než jednotná umělecká podoba jejich politická angažovanost. Vznikly jako „kolektivní protest“ a reakce filmařů nejen na ekonomický stav země, ale i na stav celé společnosti. Jejich úkolem tak byla snaha vyvolat u diváků odezvu a vyburcovat je k přehodnocení jejich životních hodnot a postojů.

Zárodky tohoto směru nalézáme paradoxně v tehdejší televizi, která byla hlavním terénem komunistické propagandy. Vysílala pořady západní produkce a hlásala, že je všechno v pořádku. Vytvářela tak mylné zdání, že tomu tak skutečně je. Jenže pak přišla do televize skupina mladých filmařů, mezi nimi samozřejmě i Agnieszka Hollandová, kteří se dožadovali možnosti natáčet o skutečných problémech doby. Chtěli tvořit umění, jež by přestalo lhát. A tak nakonec, i díky tomu, že šlo o kolektivní sílu, vzniklo několik televizních děl (např. televizní série Rodinné situace (Sytuacje rodzinne, 1976)), které již některé prvky filmů morálního neklidu vykazují. Za první plnohodnotný film tohoto směru je ale považován Wajdův filmu Člověk z mramoru (Człowiek z marmuru, premiéra 25. 2. 1977). Nejen, že se díky němu dovědělo zahraniční publikum o změnách, které se v polské společnosti odehrávaly, ale nebývale otevřeným způsobem kritizoval nedávné období stalinismu.

Společným rysem těchto filmů je snaha o aktuální uměleckou výpověď, zobrazení aktuálních problému společnosti a snaha vyvolat různou estetikou ve společnosti morální neklid. V těchto filmech se tak objevuje podobný typ hrdinů, jakož i podobná vyprávěcí schémata. Opakují se v nich často tyto motivy: názorový střet dvou intelektuálů se snahou získat převahu nad protivníkem (Ochranné zbarvení, Pokoj s výhledem na moře, Dirigent), prozření prostého člověka (Amatér), postava bezpáteřního kariéristy (Předtanečník, Bez lásky) či protest inteligence (Provinční herci, Index, Noční tíseň). Jistá schematičnost se také nejčastěji stává terčem kritiky tohoto hnutí.

Samotné označení – filmy morálního neklidu – navrhl nejprve režisér Janusz Kijowski ve svém článku pro týdeník Kultura. Název pak přijali i ostatní filmaři během Mezinárodní konference filmové kritiky (září 1979), kterou organizovalo Sdružení polských filmařů. Nicméně i přesto se několikrát objevily pokusy tento umělecký fenomén pojmenovat jinak. Někteří významní filmoví kritikové navrhovali například označení: filmy sociálního neklidu, filmy autentického etosu, filmy nedůvěry. Nakonec se ale tyto návrhy neujaly a my se stále vracíme k původnímu označení.

Letošní dramaturgický výběr z filmů morální neklidu si klade za úkol představit tento směr jako pestré umělecké hnutí, v němž jsou zastoupeny i filmy s různou estetikou, různými žánry i s různou genderovou perspektivou. Polovinu tvoří ikonická díla tohoto směru jako jsou Kieślowského Amatér, Zanussiho Ochranné zbarvení, Provinční herci Agnieszky Hollandové, Předtanečník Felikse Falka či Dirigent Andrzeje Wajdy. Méně známé díla pak představují filmy Pokoj s výhledem na moře Janusze Zaorského, Noční tíseň Tomasze Zygadła, Promiňte, bije se tady? Marka Piwowského, Index Janusze Kijowského nebo film Bez lásky Barbary Sassové.

Petr Vlček

Najít v denním programu