Kdo jsou Češi 3:
Právo na chcípáctví
V roce 1998 se v brněnském kulturním časopise Tamto rozhořela polemika mezi Petrou Hanákovou a Jaromírem Blažejovským o tzv. chcípácké tendenci v soudobém českém filmu. Zatímco Hanáková se autorskými filmy vznikajícími o sobě a pro sebe cítila znechucena, Blažejovský je bránil a spatřoval v nich díla osobitá, líbezná, transcendentní. Dnes jde o filmy vesměs přehlížené i v rámci filmografií renomovaných tvůrců. V rámci pátrání po důležitých rysech národní povahy se pokusíme ohlédnout jak za tímto „devadesátkovým” typem hrdiny, tak za již zmíněnou polemikou.
Už dvakrát si kolega dramaturg Jaroslav Sedláček položil jednoduchou otázku po klíčových charakteristikách české národní povahy a pomocí filmové přehlídky předváděl divákům typicky české pojetí hrdinství i schopnost smát se všemu a za jakýchkoliv okolností. Třetí a poslední díl měl být původně věnován outsiderům na plátnech českých kin v průběhu věků, ale člověk míní a covid mění. Na loňské zkrácené Letní filmové škole na sekci vůbec nedošlo, letos se s ní rozloučíme pouhými čtyřmi filmy odkazujícími k jednomu z dílčích fenoménů devadesátých let, tzv. chcípáckému filmu.
V letech 1998 a 1999 se rozhořela na stránkách subjektivní kulturní revue Tamto velmi ostrá polemika mezi Petrou Hanákovou a Jaromírem Blažejovským, která se točila okolo osobních, autorských filmů s rozcitlivělým, pasivním hlavním hrdinou. Toho Hanáková ve svém textu pojmenovaném Hrubiánství narcisismu aneb O chcípácké tendenci v současném českém filmu nazývá ve shodě s recenzí Petra Marka na film Mrtvej brouk (1998), otištěné v předchozím čísle revue, chcípákem, tedy bez skrupulí pejorativně, a kromě toho otevřeně říká, že se pokusí o analýzu jevu, jehož některé rysy jsou jí bytostně nepříjemné, což článku na objektivitě jistě nedodá. Jde skutečně o velmi prudký odsudek, Hanáková vidí režiséra chcípáckého filmu jako „pobudu, který si k vám pozdě k ránu přisedne v baru a začne bez vyzvání a bez ohledu na vaši společnost vyprávět svůj příběh marnosti a ubohosti“. Dále konstatuje, že právě „tato sebevědomá důležitost, to vtíravé gesto ztroskotance, který si svůj pád přivodil sám, je právě to, co na chcípácích může iritovat“. Chcípácký film rovnou označuje jako žánr, za jeho nejčistší představitele pak snímky Mrtvej brouk, Žiletky a Kamenný most, spolu s nimi pak ještě jako filmy se chcípáckými rysy Akumulátora 1, Šeptej, Výchovu dívek v Čechách (1997) a Postel (1998). Poněkud různorodý koktejl, chtělo by se říci.
Na text v následujícím čísle reaguje Jaromír Blažejovský glosou nazvanou Právo na chcípáctví, v níž problematický terminus chcípácký film přejímá, ale pokouší se v ní jak filmy, tak samotné tvůrce z všemožných úhlů pohledu hájit. Upozorňuje především na to, že chcípáctví je, ať chceme či nechceme, objektivní realitou konce devadesátých let, ačkoliv její příčinu nezná. A tudíž do umění patří.
Následovala diskuse, která se, než vyšuměla doztracena, táhla zejména v univerzitních kruzích cca do poloviny další dekády. Hovořilo se o příbuzenství chcípáckých filmů s novými, diváky i kritiky velebenými filmy Saši Gedeona (Návrat idiota, 1999), Bohdana Slámy (Divoké včely, 2001) či Vladimíra Morávka (Nuda v Brně, 2003). Dnes už je samotný pojem nesrozumitelným archaismem, takřka neznámé jsou pro mladé publikum i snímky samotné.
Ke chcípáckým filmům se pozoruhodně s odstupem takřka dvou dekád vrátil na stránkách A2 Antonín Tesař v textu s názvem Mrtvej brouk mezi žánry (A2, 2/2017). Upozorňuje na nejasnost obsahu samotného pojmu, na jeho dehonestační podstatu, dekonstruuje na základě současných teoretických přístupů představu o chcípáckém filmu jako žánru. Především ale může s odstupem poznamenat, že dotyčné filmy vznikaly z všudypřítomné dobové frustrace, která je pro devadesátá léta typická, a že samotnou polemiku Hanáková vs. Blažejovský můžeme vnímat jako jeden z prvních příznaků odstupu od devadesátých let, z Tesařova pohledu o mnoho více fascinující než filmy samotné.
Chcípácké filmy i samotný spor si na letošní LFŠ připomeneme uvedením snímků Žiletky, Kamenný most, Akumulátor 1 a Šeptej. Určitě si je nenechte ujít a přijďte si na ně zachcípat. Na plátně je zaručeně nějaký čas neuvidíte.
Aleš Říman