Retrospektiva:
Akira Kurosawa

Akira Kurosawa (1910–1993) natáčel divácky celosvětově úspěšné filmy, přitom často používal experimenty odvozené z avantgardního filmu, západního i japonského klasického umění (např. divadel nó a kabuki). Pestrou žánrovou tvorbu (detektivní a gangsterský film, samurajské a historické filmy, sociální dramata ze současnosti, adaptace Williama Shakespeara přenesené do středověkého Japonska) doprovázely napříč žánry průchozí témata spojená s existenciální krizí. Jeho tvorba ovlivnila řadu světových režisérů (Sam Peckinpah, Sergio Leone, George Lucas, Quentin Tarantino) a dobrodružné žánry (zejména western).

Sekci přibližujeme také rozhovorem s dramaturgem Lubošem Ptáčkem.

Japonský režisér Akira Kurosawa (1910–1998) patří mezi klasiky japonské i světové kinematografie. Původně se chtěl stát malířem. Ve filmovém průmyslu působil od roku 1935 jako pomocný režisér a scenárista. K samostatné režii se dostal až během druhé světové války, když zfilmoval osudy slavného japonského judisty (Sugata Sanširó). Jeho vrcholné období se rozprostírá od počátku padesátých let do poloviny let šedesátých. I jeho pozdější snímky z osmdesátých a devadesátých let, které zaštítili úspěšní američtí režiséři a herci (G. Lucas, S. Spielberg, F. F. Coppola, M. Scorsese, R. Gere), strhávaly pozornost veřejnosti, přestože stály mimo aktuální filmové trendy.

Z Kurosawovy tvorby jsou vyzdvihovány především stylové, narativní a žánrové inovace v dobrodružných filmech. Ty se projevily zejména v samurajských snímcích (Sedm samurajů, Tři zločinci ve skryté pevnosti, Tělesná stráž). Neméně inovativní a divácky strhující byla sociálně-existenciální dramata ze současnosti (Opilý anděl, Žít, Dodeskaden (Dodesukaden, 1970)), detektivky (Toulavý pes, Nebe peklo (Tengoku to džigoku, 1963)) i adaptace japonské a světové literatury. Vedle klasické i moderní japonské literatury (R. Akugatawa) pracoval také s díly evropských autorů (F. M. Dostojevskij, W. Shakespeare, M. Gorkij), která převedl do japonské historie. Jeho jediným filmem odehrávajícím se mimo Japonsko se stal v koprodukci Mosfilmu natočený Děrzu Uzala, který byl inspirován vzpomínkami ruského cestovatele Vladimira Arseňjeva. Svůj předposlední film Sny Akiry Kurosawy (1990) pojal jako svéráznou alternativní autobiografii. V osmi povídkách vyjadřuje lidské touhy a obavy, jež vnímá jako součásti světa plného krásy a rozumem nevysvětlitelných tajemství.

Inspiraci nacházel v tradičních i modernistických uměleckých formách (tradiční japonská divadla Nó a kabuki, evropští modernističtí malíři, zejména Cézanne a van Gogh). Ve filmech Rašómon a Žít experimentoval s narativní formou pod vlivem Orsona Wellese a modernistických romanopisců. Stylové a narativní pokusy prokládal archaickými postupy mnohdy převzatými z němého filmu. Klasické japonské filmové žánry inovoval pomocí prvků hollywoodských filmů, následně se jeho samurajské filmy staly inspirací pro americký (Sedm statečných (The  Magnificent Seven, 1960)) i evropský (dolarová trilogie Sergia Leoneho) western.

Kurosawa nebyl ideologický režisér, přestože se hlásil k modernímu liberalismu s důrazem na sociální solidaritu. Jeho svobodomyslné názory se mísily s loajalitou ke státu, a to i v případě palčivých témat, jako jsou korupce a sociální nespravedlnost. Nad společenskou otázku řadil existenciální východisko, jehož stopy nacházel v tradičním japonském umění, stejně jako v dílech západní umělecké moderny. Jeho primární ambicí bylo zaujmout a pobavit diváka, teprve v dalším plánu zachycoval nálady a obavy doby, vyslovoval morální soudy a společensky se angažoval. Ale i v případě otevřeného moralizování zůstával zábavný nebo volil ozvláštňující postupy se zřetelem na to, aby udržel divákovu pozornost.

Luboš Ptáček