Příběh jednoho filmu: Fantomas

Fantomas? Našinci se zřejmě jako první vybaví buď kvazibondovský padouch z „šedesátkových“ francouzských komedií s Louisem de Funèsem a Jeanem Maraisem, anebo dobrák s kvazibondovskými hračkami a divnýma rukama z české televizní Arabely. Původně šlo ovšem o geniálního zločince z nebývale populární, početné i obsáhlé série románů Marcela Allaina a Pierra Souvestreho. Její nejpopulárnější, nejpočetnější, nejobsáhlejší a rozhodně nejlepší adaptací je přitom právě francouzský filmový seriál Louise Feuillada z let 1913 až 1914, s nímž se budeme na Letní filmové škole denně probouzet a který se nám stane vzrušujícím výletem do dějin rané kinematografie, seriálů a zatraceně chytré filmařiny.

Sekci přibližujeme také rozhovorem s dramaturgem Radomírem D. Kokešem.

Fantomas? Pro někoho modrohlavý padouch z dobrodružných komedií šedesátých let, pro jiného nekorunovaný vládce říše pohádek pro dospělé, jenž v seriálu Arabela bůhvíjak střílel hřeby z rukou. Málokomu ale zřejmě vytane na mysli němý filmový Fantomas o geniálním zločinci mnoha tváří. Jde přitom o nebývale významné dílo ze spíše neznámého, leč o to důležitějšího období dějin kinematografie, které stojí na průsečíku hned čtyř jejích os.

Na základní úrovni je to kariéra jednoho z nejpracovitějších filmařů v dějinách kinematografie – Louise Feuilladea, jenž představoval plodné spojení imaginativní nespoutanosti a pedantské systémovosti. Od roku 1907 sice působil jako umělecký ředitel studia Gaumont, ale natočil i pět stovek vlastních filmů. A jakkoli rozsáhle improvizoval, vše se nakonec stalo součástí funkčních celků, ať už šlo o dětské komedie, historické látky, sociální dramata či kriminálky. Teprve Fantomas ovšem představoval průlom.

Fantomas je však klíčový rovněž i pro obecnější porozumění dějinám stylu. Pro diváka uvyklého moderním střihačským postupům nabízí totiž unikátní zkušenost s utvářením strhující vypravěčské dynamiky, vedením pozornosti v často dlouhých statických záběrech, které přitom mají daleko k divadelnosti. Pokud potlačíme touhu vyžadovat (pozdější) konvence, jež jsme se naučili vnímat jako standardní, otevírá se nám ve Fantomasovi široké pole fascinujících uměleckých řešení.

Další historickou osou kinematografie, v níž Fantomas figuruje a v souvislosti s kterou je ostatně nejčastěji zmiňován, jsou dějiny seriálových forem. Právě na tyto dějiny a na role, které v nich sehrávají Fantomas, Feuillade i jeho další filmové seriály jako Upíři (Les vampires, 1915), Judex (1917) či Vendémiaire (1918), se zaměří i sobotní přednáška na Letní filmové škole „Louis Feuillade kontra filmové seriály“, jež jeho dílo vysvětlí i na pozadí proměn filmového seriálu amerického.

Fantomas je vskutku pozoruhodný seriál. Mezi jeho pěti epizodami najdeme různou míru návaznosti a zároveň fungují samostatně. Je vzrušující sledovat logiku opakování, odlišností, variací a drobných ozvláštnění, přičemž každá epizoda je vlastně jinou uměleckou odpovědí na totéž zadání. Každá má jiný model vývoje příběhu a těží z trochu odlišných schémat, leč zůstává zachováno východisko složitého boje inspektora Juvea a jeho novinářského přítele Fandora s unikavým zlem.

A tím se dostáváme k poslední z os, kterých je Fantomas součástí, a sice k dějinám příběhů zarputilého boje mezi hrdiny a všemocným padouchem. Ale jakým! Fantomas se rozpouštěl v tolika rolích, za něž se vydával, že vlastně nedisponoval tváří ani identitou – a nejčistším jeho projevem byl černý kostým zakrývající i celý obličej. Byl jednak postavou, jednak šlo o zločinecký koncept, ideu centralizovaného zla, které reprezentovali především oddaní následovníci.

I díky tomu bývá často vykládán skrze modernitu, reprezentaci zločinnosti či obavy z anarchie. My budeme ovšem zase jednou vyprávět příběh Fantomase jako uměleckého díla, jež bylo nesmírně populární coby skvěle vyprávěný příběh a vzrušující fikční svět.

Radomír D. Kokeš