Skip to main content

47. Letní filmová škola završí tříletý cyklus otázek po klíčových charakteristikách české národní povahy a typickém pojetí hrdinství i schopnosti smát se všemu za jakýchkoliv okolností.

„V rámci pátrání po důležitých rysech národní povahy se ohlédneme za devadesátkovým typem hrdiny a polemikou mezi Petrou Hanákovou a Jaromírem Blažejovským o tzv. chcípácké tendenci v soudobém českém filmu,” říká dramaturg sekce Aleš Říman.

Sto let republiky se odrazilo v dramaturgii Filmovky tříletou sekcí, která se letos uzavírá. Co jste za tu dobu o Češství (znovu)objevil?
Roli dramaturga této sekce jsem převzal po Jaroslavu Sedláčkovi, on je autorem původní myšlenky i dramaturgem prvních dvou ročníků. V třetím ročníku se chtěl věnovat inklinaci Čechů k outsiderství všeho druhu, tu lze spatřit v české kinematografii v různých podobách už od šedesátých let. Vzhledem k tomu, že letos máme k dispozici méně oken, dramaturgii jsme museli více vymezit. Udělali jsme tedy úkrok ke chcípáckému filmu 90. let. Co jsem u toho objevil? Že všeobecná frustrace a deziluze, s níž se v rámci české společnosti setkáváme dodnes, má kořeny hrozně hluboko. A v těch devadesátkách začala znovu vyhřezat na povrch v různých podobách.

„Ve světě nás vnímají převážně jako národ Švejků, my sami sebe naopak v posledních letech líčíme ze všeho nejvíc jako chcípáky, kteří pořád jen na něco čekají,” zaznělo v prvním roce. Letos sto let slavil Švejk. Jak by vypadal Švejk dnes, když by byl znovu adaptován pro film?
To řekl Jarda. (smích) Ale já s ním souhlasím. Je v nás jak ono švejkování, tak takovéto bolestínství malého národa neustále připraveného prohrát a okázale trpět. K tomu Švejkovi – přijde mi fascinující, kolik Čechů o něm s nadšením hovoří jako o českém národním emblému a v životě ten Haškův román neotevřeli. V lepším případě znají Steklého filmy, v horším jen Ladovy obrázky z vývěsních tabulí restaurační franšízy. Myšlenka, že by Švejka v současnosti někdo adaptoval, mě dost děsí, nikdy jsem na to nepomyslel. Není tu dle mého nikdo, kdo by takový film dokázal natočit jinak než živé obrazy důvěrně známých anekdot. A taky nikdo, kdo by to zaplatil.

„Cimrman je to nejcennější, co po nás tady zůstane,” řekl Zdeněk Svěrák, který letos v Hradišti dostane Výroční cenu AČFK a vystoupí také s divadlem. Smějící se bestie zněl podtitul druhého roku. Je humor národním antidepresivem a přirozeným sebeočkováním?
My jsme se předloni v Respekt stanu s Vojtěchem Bažantem a Martinem Šormem shodli, že spojení slova národní se slovem humor je nešťastné, že něco jako český humor je konstrukt, prázdný termín. Ale to, že se obyvatelé ČR snaží impregnovat před problémy smíchem, je nesporné, navíc tak činí v momentech, kdy zdánlivě není čemu se smát.

Letošní motiv „právo na chcípáctví“ přiblíží Ondříčkův Šeptej, Svěrákův Akumulátor 1, Tycovy Žiletky a Vorlův Kamenný most. V čem si jsou blízké?
Každý z nich je jiný. Petra Hanáková označila za typické zástupce žánru filmy Mrtvej brouk, Žiletky a Kamenný most a Šeptej. Petr Marek k nim řadil ještě Svěrákův Akumulátor 1. Mrtvýho brouka nechme stranou, to je film, o němž nemá valný smysl hovořit. Ale ty ostatní filmy mají své zvláštní příběhy a každý z nich je něčím nesmírně zajímavý, navíc se na nich dobře ukazuje, jak vágní kontury charakteristika chcípáckého filmu měla, jak těm daným snímkům to pejorativní adjektivum ublížilo a jakou tedy má vlastně umělecká kritika moc. Zároveň – abyste si nemysleli, že jsem vůči textům Petry Hanákové a Petra Marka a priori vyhraněný – jde o vůbec první kritický náhled na devadesátkovou kinematografii a její sebezahleděnost. Polemika Hanáková x Blažejovský je naopak svou vášnivostí i výsledky fascinující.

🍦Ptal se Libor Galia.

Více:
Kulturní časopis Tamto: Právo na chcípáctví

47. Letní filmová škola Uherské Hradiště naslouchá filmu 💚 Na Filmovce vás vyhlížíme 06.08.–12.08.2021.